Farní pouť na Sv. Hostýn, do Fryštáku a Zlína, 9. až 10. června 2007

(DoPoLí, ročník V. (2007), číslo 3)

Musím předeslat, že letošní farní pouť byla značně rozdílná od předchozích. Jednak z důvodu způsobu dopravy – cestovalo se vlakem, autobusem a kdo chtěl, tak kousek i pěšky – a taky proto, že poprvé byla dvoudenní. Přesto, že taková pouť pro naší farnost byla první, tak se vydařila skvěle, co skvěle, řekla bych, že úplně nejlíp. Pán Bůh nám dopřál nádherné počasí, žádný spoj neměl zpoždění, nikdo se nezranil, koordinátora pouti – paní Marcela Krňávková – měla všechno perfektně připravené. Za její organizaci a zajištění všeho potřebného ji patří velký dík všech poutníků. A že poutníků nebylo málo o tom svědčí jejich počet – 29 lidí. Jedinou starostí poutníků bylo dostat se včas na místo srazu a poté už jen vychutnávat jak všech darů duchovních, tak potěšení ze společenství přátel a radost ze setkání s duchovními otci, kteří v Počernicích dříve působili P. Janem Komárkem, SDB a P. Josefem Kopeckým, SDB.

Takže, sraz poutníků byl v 6:40 hod na vlakovém nádraží Libeň. Dorazili včas, paní Marcela zakoupila jízdenky, vlak přijel včas i když poměrně obsazený, nakonec všichni zaujali pohodlná místa a vyrazilo se. Byli i tací, co cestu dokumentovali snímky (snímků je plné „CD“), jiní snídali, spali, pozorovali naši přenádhernou rodnou zem, nebo se vzájemně bavili – obecně probíhala cesta v radosti a pohodě. Taky jsme zaznamenali nevídaný jev, když jsme míjeli nádražíčko v Dobrotiscích – veliké množství trpaslíků (figurek) – bylo jich plné nádražíčko.

V této příjemné pohodě jsme dojeli i s přestupem až do Bystříce pod Hostýnem. Tam se poutníci rozdělili – část jich odjela na Sv. Hostýn autobusem a ti zdatnější, kteří si věřili, vyrazili pěšky – trochu mylně informováni, že jde pouze o cca 3 km. Ve skutečnosti nevím kolik kilometrů to bylo, ale pokud byly jen tři, tak jejich délka se mi jevila nejméně dvojnásobnou. První úsek cesty se konal sice v poledním horku, ale po chodníku, zbytek lesem, ovšem poslední čtvrtina cesty byla opravdu fyzicky náročná – nicméně do cíle došli všichni, co se na cestu pěšky vydali (ono jim ani nic jiného nezbylo) a všichni z toho měli dobrý pocit. Pak jsme se trochu porozhlédli po Sv. Hostýně – jak po chrámě, tak po dvou křížových cestách, z nichž nejvíc asi zaujala ta vytvořená p.Jurkovičem. Následně jsme vykonali křížovou cestu, zúčastnili se mše svaté, pomodlili se k Panně Marii – Pomocnici křesťanů, pak se posílili z vlastních zásob nebo u stánků, pokoupili dárečky, nechali se všichni zvěčnit na společném fotu a nastoupili cestu zpět autobusem do Bystřice pod Hostýnem a odtud pokračovali opět autobusem už rovnou do Fryštáku plni očekávání z radostného setkání s P. Janem Komárkem. Dorazili jsme kolem čtvrt na sedm večer a byli jsme všichni uvítáni samotným P. Komárkem způsobem nanejvýš srdečným a originálním (ohnivou vodou Moravy). To bylo radosti a hlaholu. Následovalo ubytování, večeře, zběžná prohlídka Fryštáku a hřbitova – zastavení a modlitba u hrobu P. Ignáce Stuchlého, SDB.

Pak jsme si zevrubně prohlédli za doprovodu a komentáře P. Komárka salesiánské sídlo – „Dům Ignáce Stuchlého“ (P. Stuchlý středisko založil). Výzdobu kaple – plastiky – vytvořil akademický sochař Daniel Trubač, žák Otmara Olivy. Následovalo posezení s P. Komárkem, které uondaní poutníci postupně pomalu opouštěli a ubírali se ke spánku. Jen silní jedinci vydrželi déle. Nicméně ráno již v 6:00 hod. všechny bez rozdílu probudil mohutný hlahol zvonů, které vyzváněly snad kolem desíti minut. Vzhledem k tomu, že v 7:45 hod. již byla společná modlitba v kapli a v 8:00 hod. následovala bohatá snídaně, probuzení zvony bylo vlastně skoro nutné. Pak už jen nahlédnutí do místního kostela a honem na zastávku autobusu – velké loučení s P. Komárkem, společné foto a hurá do Zlína.

Do Zlína jsme cestovali autobusem, pak městskou hromadnou dopravou, trošku hledání na Jižních svazích ve Zlíně a už zase obrovská radost ze shledání a srdečné přivítání P. Josefem Kopeckým, SDB. A taky tam na nás čekal George Woclawek. To bylo radosti. Následovala mše svatá – myslím, že všemi hluboce prožitá, protože umocněná svátkem Božího těla. Podívali jsme se taky jak ve Zlíně funguje farní kavárna, podebatovali s místními farníky a pak odkráčeli do vinárny na oběd – byl skvělý, vlastně všechno bylo skvělé. Po obědě ještě prohlídka kostela, zběžně i střediska s komentářem P. Kopeckého.

Kostel zasvěcený Panně Marii Pomocnici křesťanů je nový, moderní, opravdu nádherný. Architektonicky má vyjadřovat otevřenou náruč k příchozím. Kostelu dominuje víc jak 2 m vysoká socha Pany Marie, která je kopií sochy v chrámu na Sv.Kopečku u Olomouce. Je zde odveden obrovský kus práce odborníků jakož i věřících, dobrovolníků, umělců (výzdobu chrámu – plastiky – vytvořil akademický sochař Daniel Trubač, navazuje na myšlenky svého učitele Otmara Olivy). Na rozvoji salesiánského střediska nejen na poli duchovním má lví podíl i náš P. Kopecký.

A už zase loučení – to je vždy na všech návštěvách, které jsou nám nějakým způsobem drahé, to nejsmutnější. Taky foto z cesty na autobus a pak už jen rovnou na vlakové nádraží a směr domů do Prahy. Všichni jsme se domů vrátili ve zdraví a bez nehod (jen paní průvodčí na jednom úseku byla již značně přepracovaná a tudíž troch nevrlá), ale radost to nikomu zkazit nemohlo.
Pouť byla plná prožitků, radostí ze setkání a všem zúčastněným, zvláště pak P. Komárkovi a P. Kopeckému, patří vřelé díky za vše, co pro nás na pouti připravili a za jejich drahocenný čas, který nám věnovali.

Hana Valentová

Farnost na Facebooku